Slovanský mýtus o stvoření světa

Příběh o stvoření světa je nedílnou součástí snad všech světových mytologií. S mýtem o původu člověka a tom, co je po smrti, tvoří nerozlučnou trojici objasňující základní otázky, které může člověk na svět okolo sebe mít. Nejinak tomu bylo u Slovanů, od nichž se nám, navzdory obecné představě, dochovalo několik vysvětlení toho, jak vznikl svět, a jak byli později stvořeni lidé.

V tomto článku zaměřeném na první ze jmenovaných slovanských mýtů. Tento mýtus představím, přidám k němu komentář a pokusím se zběžně rekonstruovat jeho původní podobu.

Vyprávění o vzniku světa

Jednou ničehož nebylo, jen nahoře nebe a pod ním voda. Tehdy plaval Bůh po vodě i spatřil veliký kus tvrdé pěny, na které seděl čert. „Kdo jsi?“ tázal se Bůh. „Nepovím,“ řekl čert, „leč vezmeš-li mě do svého člunku.“ Bůh mu to slíbil a onen řekl: „Jsem čert!“ I jeli spolu, oba mlčíce, až potom Čert promluvil: „Dobré bylo by, kdyby byla pevná země.“ — „Budiž,“ řekl Bůh; „potop se na dno mořské a přines nahoru hrst písku,udělám z něho pevnou zemi; ale když ten písek bráti budeš, řekni: Beru tě ve jménu božím!“
   
Čert ihned se potopil a nabral na dně mořském do obou hrstí písku, řka: „Beru tě ve jménu mém!“ A když přišel zase nahoru, neměl v hrstech nic. Bůh věda co se stalo, těšil jej a poslal ještě jednou dolů na dno mořské. Čert se potopil a sahaje dole po písku, řekl: „Beru tě ve jmenu jeho!“ Přijda pak na vch, neměl nic více písku, než co mu bylo za nehty zalezlo. Bůh vzal ten písek, nasypal po vrchu vody, a udělala se pevná země, ale jen tak malá jako lože. Když nastala noc, Bůh i čert lehli si spolu na zemi, aby si odpočinuli. Jakmile Bůh usnul, strčil jím čert k východu, chtěje jej do vody svrhnouti, aby se utopil; ale k východu udělala se daleko, daleko pevná země. Potom jím čert strčil k západu, a pak i na jiné strany: a kam koli jím strčil, v tu stranu pokaždé země daleko se rozšířila.

Jakmile Bůh stvořil zemi, vstoupil na nebesa; ale čert nechtěl bez něho zůstati i letěl v patách za ním. Tu slyšel, kterak andělé Bohu zpívají chválu, i mrzelo ho, že nikoho nemá, kdoby se též radoval z jeho příchodu. I přistoupil k Bohu a pošeptal jemu: „Co mám dělati, abych měl také takovou družinu při sobě?“ Bůh odpověděl: „Umej si ruce i obličej a stříkej tou vodou za sebe.“ Čert tak učinil i udělalo se takové množství čertů, že andělům v nebi již ani místo nestačilo. Vida to Bůh, poručil svatému Eliáši, aby hřměl a blýskal.

Eliáš byl tomu rád, bouřil, blýskal a deštil po 40 dní a nocí, a tím mnohým deštěm spadali čerti s nebe dolů na zem. Když pak žádného již na nebi nebylo, tehdy počali také andělé dolů padati. Tu poručil Bůh Eliášovi, aby přestal; a kde který ďábel, padaje, v tom okamžení byl, tam také zůstal. Z té příčiny také ještě v noci jiskry po nebi lítají, nyní teprvé k zemi dopadujíce.
Karel Jaromír Erben1

Původ příběhu

Výše uvedený příběh (přesněji bych měl napsat, že se jedná o jednu z četných variant mýtů o stvoření) nepochází z indoevropského prostředí, ale Slovany byl nejspíš přejat od národů střední a severní Asie. Původně v něm vystupovaly dvě postavy, nebeské a podsvětní božstvo, což se u Slovanů víceméně zachovalo.2

Nabízí se také bogomilský původ příběhu, který by nahradil ten asijský a zároveň by takřka vyloučil jakékoli využití dochovaného vyprávění pro studium původní slovanské víry.

Hnutí bogomilů totiž vzniklo jako odnož křesťanství v Bulharsku a za své názory na Boha a ďábla si vysloužilo označení za herezi. Tito kacíři totiž nevěřili, že stvořitelem hmotného světa je Bůh, ale jeho existenci připisovali za zásluhu padlému andělu ďáblu.

Ten se v Apokryfu o Tiberiadském moři, který vznik světa podle bogomilů objasňuje, potopil v podobě potáplice nebo kachny (záleží na recenzi spisu) na Boží přání na dno moře pro hlínu a kamení (popř. sliz v jedné z variant). Po vynoření se jednotlivé recenze v popisu děje odlišují: zemi buď vytvoří sám Bůh, nebo andělé zrození z kousku zeminy vynesené na hladinu ďáblem. Podobně jako jeho dobrý protějšek si pán pekla později stvoří své vlastní služebníky. Recenze se znovu shodnou až při u Satanovy "vzpoury" proti Bohu, ačkoli ji žádná přímo nepopisuje. Proti vzbouřenci je vyslán archanděl Michael, který nakonec v boji zvítězí.3

Tímto sice apokryf nekončí, ale jeho další děj není tak směrodatný.

Motiv ďábla potápějícího se na popud Boha je rozšířen i mezi texty křesťanského východu, což může vést k domněnce, že byl odtud přejat bogomily. Pokud se ale podíváme na kosmogonické mýty z jiných oblastí, najdeme nám již důvěrně známý příběh.

Takzvaný “earth-diver mythos” se objevuje na území Sibiře a dokonce i mezi severoamerickými Indiány (kde ale chybí soupeření obou hlavních postav). Podobné představy se vyskytují i v ugrofinském prostředí.4

Celý syžet tedy není křesťanskou invencí, nýbrž se mezi euroasijskými etniky vyskytoval dlouho před narozením Krista. Bogomilové by pak mohli jedině sloužit jako spojnice mezi Slovany, kteří tento mýtus neznali a od svého okolí jej nepřejali, a křesťanskými národy nebo hnutími, která vysvětlovala vznik světa vyzvednutím části praoceánského dna božskou bytostí.

Bogomilská hereze ovšem neměla takový dosah, aby se stala mostem mezi etniky a ovlivnila náboženské představy ve vzdáleném (a stále ještě pohanském) Pomoří, kde se nám jedna varianta mýtu o dvou stvořitelích rovněž zachovala.5 Nemyslím si proto, že by proud křesťanství ovlivnil slovanské pohanství, to spíše původní víra bulharských vesničanů ovlivnila křesťanskou herezi.

Varianty

Výše uvedený text zapsaný Karlem Jaromírem Erbenem je jen jednou z mnoha podání slovanského kosmogonického mýtu (tedy příběhu objasňující vznik světa). Podařilo se sesbírat na 300 odchylek, ať už ve formě básní a písniček, hádanek nebo souvislých vyprávěných příběhů.6

V některých verzích se ďábel pro hlínu potopí tak, jak seděl na pěně, někdy se promění ve vodního ptáka, jindy zůstane na hladině a pro hlínu pošle svého pomocníka, většinou kachnu. V několika variantách vezme na dně hlínu jen do dlaní, občas si nechá její kousek v ústech pro své vlastní plány a Bohu odevzdá pouze to, co měl v rukou.

Z Haliče je známa verze, v níž božské bytosti nahrazují dvě, nebo tři holubice slétávající pro zeminu pod hladinu oceánu z větví obrovského dubu. V jednom ukrajinském vyprávění pak na holubicích sedí svatí Petr a Pavel a na třetí samotný Bůh.

Podobně se i akt stvoření místně odlišuje. Někdy je země stvořena celá, jindy jen tolik, aby si na ni mohly obě postavy lehnout a po namáhavé práci si odpočinout. Potom se ďábel snaží Boha shodit do vody, ale vždy, když se jej pokusí odvalit, objeví se pod ním pevnina. Nešťastný pekelník se snaží valit svou oběť do všech stran, ale vždy z vody vyvstane nový kousek souše.

Jindy země roste sama od sebe a z jediného zrnka se stává rozlehlá pevnina. Pokud si ďábel nabral při ponoru hlínu i do úst, nemůže ji kvůli zvětšení v puse udržet a vyplivne ji. Z plivance obsahujícího původní světotvornou hmotu, poznamenanou ovšem kontaktem se zlou bytostí, se stávají bažiny a jiná nedobrá místa.

Příběh končí bojem mezi oběma stvořiteli, ve kterém je ďábel poražen a vykázán buď na zemi, nebo do vodní říše. Různé variace nabízejí různé předměty sporu: ďábel se chce rovnat Bohu, nebo se oba hádají o ženu, popř. dobytek.7
Jakkoli se ale mohou místní znění odlišovat, základní linka příběhu zůstává vždy stejná. Země vznikne vynesením zeminy ze dna oceánu a v podáních s Bohem a ďáblem následuje po stvoření pevniny roztržka mezi oběma postavami.

Na Bálkáně ovšem kolovala varianta syžetu, ve které se vyskytuje jen Bůh, nicméně zbytek příběhu si zachoval své rysy.8 Bůh se koupal v nekonečném moři a za nehtem mu zůstalo zrnko písku. Chtěl se ho zbavit, proto ho odhodil do hlubokých vod, a tak vlastně stvořil zemi. Toto podání považuji za pozdní variantu mýtu o dvou stvořitelích, která vznikla pod tlakem ze strany církve a učení o Bohu jako jediném absolutním stvořiteli. I přesto si zachovala svůj původní rys, který ji zřetelně odlišuje od křesťanské víry, jak vysvětlím dále.

Různé podoby mýtu bychom tedy měli probrané a můžeme přistoupit k další části, pokusu o rekonstrukci původní podoby a určení, jaké postavy slovanské mytologie se za Bohem a ďáblem skrývají.

Rekonstrukce původní verze

Nadpis nad tímto odstavcem může být trochu zavádějící, protože musely existovat desítky podání kosmogonického mýtů. Ani za pohanských dob se dva různí Slované nemuseli shodnout, jak přesně svět vznikl, ačkoli by jistě mluvili oba o dvojici bohů, z nichž jeden se potopí pro kus zeminy. Představa o jednotné mytologii, společné všem Slovanům a navíc mezi všemi stejně znějící, je podle mě mylná. Vypravěči si prostě příběhy upravují, jak se jim líbí, a i tak základní mýty se mohou hodně lišit, jak se dá usoudit z množství variant mýtu uvedených výše.

Jako mají ale pozdější vyprávění společného Boha a ďábla, tak podle mě měly společnou dvojici bohů verze pohanské. Zbývá otázka, kdo tito bohové byli.

Bůh na loďce

S odkrýváním původní totožnosti bych začal u plavícího se božstva, které představuje pasivní přístup: ačkoli má moc  tvořit, samo od sebe ji nevyužije a potřebuje aktivního partnera, který takovou mocí obdařen není. V porovnání se starozákonním Bohem navíc není absolutním stvořitelem. Zatímco v Bibli Bůh stvoří svět a vše okolo, je “božstvo na loďce” pouze stvořitelem souše. Svět okolo něj představovaný nekončící vodní masou už existuje, podobně jako nebesa, na které se po stvoření odebere.

První stopu by mohla představovat věta z traktátu O stvoření Člověka, doslova říkající, že “ ...všechny lidi stvořil Bůh, a nikoli Rod”.9

Rod se v kázání ale vyskytuje jako bůh starající se o to, aby vznikla nová generace, a ne jako stvořitel všeho, za kterého je občas pokládán, tudíž bych ho z okruhu možných božstev vyškrtl.10

Dalším kandidátem by mohl být Svarog. Dosud není znám jediný chrám, okolo kterého by se soustředil Svarogův kult, protože byl pravděpodobně tzv. “líným bohem”. Líný, nebo též nečinný, bůh v mytologii přenechal správu světa druhé božské generaci a sám se stáhl do ústraní. Dost často se také jedná o stvořitele světa.11

Svorg se v psaných textech prakticky neobjevuje. Výjimku představuje slovanský překlad kroniky Jana Malaly, který byl zakomponován do ruské Pověsti dávných let. V něm Svarog nahrazuje mýtického egyptského krále Feosta, který dal lidem zákony a nástroje na tavení a zpracování železa. Ačkoli původní egyptská pověst prošla dvojím zkreslením, a to řeckým a slovanským, můžeme říct, že Svarog měl ve slovanském pohanství roli boha dávajícího světu řád (v textech reprezentovaného zavedením institutu manželství) a božského kováře, pravděpodobně zmrzačeného (Feost spadne z koně a zraní se přitom). Egyptský panovník na konci pověsti umírá a svou říši předá svému synovi, který dostal ve slovanských verzích ke svému původnímu jménu i jméno Dažbog.12

Role Svaroga je tedy jasná. Zákony, které uprostřed chaosu nastolil, drží lidská společenství pohromadě. V některých indoevropských mytologiích se dá najít motiv hada žijícího v moři soupeřícího s hromovládcem, který představuje garanta kosmické stability.

Není jasné, zda je had symbolem chaosu sám o sobě, nebo se jím stal kvůli svému pobytu v moři. V případě druhé varianty by dávalo smysl, aby bylo vítězem nad vodami představujícími zmatek božstvo dávající lidem zákony, mezi Slovany Svarog.

Podivný potápěč

Jak jsem se mohl pokusil přiřadit původní slovanské božstvo ke křesťanské postavě, která jej vytlačila, tak nyní jsem zcela bezradný a skutečně nevím, kdo by se za ďáblem mohl skrývat.

Někteří badatelé a pohané se za ďábla pokusili dosadit Černoboha (a analogicky za Boha Bělboha). Černoboh je ale znám jen z jedné zprávy Helmolda z Bosau (konkrétně I:52). Tam je zlý slovanský bůh popsán nejprve termínem ďábel a až potom Černoboh, v originále Zcerneboch. Helmold se dále zmiňuje o jakémsi dobrém bohu, pro kterého se vžilo označení Bělboh, písemně doloženého jej ovšem nemáme.13

O Černobohovi ale máme tak málo informací, že jakékoli spekulování o jeho roli vy mytologii je více než odvážné a o Bělbohovi to platí dvojnásob.

Někteří polští badatelé, mezi nimi i Igor Gorewicz, se kloní k teorii tvrdící, že aktéři stvoření jsou božští bratři Perun a Veles. Vycházejí částečně z litevského folkloru, kde jsou hromovládce Perkunas a vládce podsvětí Velnias (tedy ve velmi blízkém slovanském prostředí Perun a Veles) ve při. Tuto rivalitu spatřují polští vědci v poslední části slovanské pověsti, a sice vyhnání ďábla na zem, nebo pod vodní hladinu.

Hromovládce ale není, pokud je mi známo, v žádné indoevropské mytologii stvořitelem, jeho role je garance vesmírného řádu, který byl při stvoření udán. Snad dokonce vystupoval v původní slovanském podání, jak by nasvědčovala verze v úvodu tohoto článku, jisté to ale není.14

Veles byl skutečně spjat s vodou, ne ale s jejími hlubinami. Slovanské podsvětí pravděpodobně leželo daleko na západě za mořem, jak dosvědčují úryvky z Postily evangelické a Knihy Ježíše Siracha. V obou si manžel přeje, aby se jeho zlá žena proměnila v husu a odletěla k Velesovi za moře.15

O božské bratry Peruna a Velese se tedy nejedná. Naše pátrání bych tedy zakončil konstatováním, že původní identitu potápěče ze slovanské verze earth-diver mythosu zatím nedokážeme najít. Snad se ale někdy v budoucnu poštěstí.

Závěr

Mezi Slovany je hojně rozšířen mýtus o dvou stvořitelích, jednom plujícím na loďce po vodách prvotního oceánu, který pošle druhého pro hrst zeminy na dno. Ačkoli přichází v úvahu bogomilský původ celého syžetu, jeho rozšíření po území Severní Ameriky a Asie, a to i v jiných křesťanských skupinách, od kterých jej mohli bogomilové přejmout, hovoří spíše v neprospěch celé domněnky.

Ve většině podání jsou dva stvořitelé představující aktivní a pasivní princip jmenováni jako Bůh a ďábel, někdy se vyskytuje pouze Bůh a jindy jsou oba nahrazeni dvojicí holubic. V původní slovanské verzi mohl být pozdější Bůh Svarog, pohanská identita postavy jmenované jako ďábel je nejistá a ačkoli proběhly pokusy ztotožnit jej s nějakým známým slovanským božstvem, většina z nich není definitivní.

Na závěr bych chtěl poděkovat Dorianovi za poznánky ke článku a povídání o kosmogonických mýtech a Perunu, ďáblu a Bohovi. Máte-li čas, určitě se podívejte na jeho blog.

Poznámky


1) ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských[online].V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [cit. 2020-03-06]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/57/67/86/vybrane_baje_a_povesti_narodni.pdf>. (Dále jen Erben: 2011)

2) Sdělení formou soukromé zprávy; [Jan “Dorian” Korda] [karugblog.wordpress.com] [29. 11. 2019]

3) STOYANOV, Yuri. THE SEA OF TIBERIAS, POPULAR EARTH-DIVER COSMOGONIES AND BOGOMILISM [online]. [cit. 2020-03-07]. Dostupné z: https://www.academia.edu/39780702/Slavic_Anthropogony_Myths._Body_and_Corporeality_in_the_Slavic_Narratives_about_the_Creation_of_Man

4) Práce Yurije Stoyanova, viz výše

5) KAJKOWSKI, Kamil. Mity, kult i rytuał: O duchowości nadbałtyckich Słowian. Štětín: Triglav, 2017. ISBN 978-83-62586-45-5 (Dále jen Kajkowski: 2017)

6) Duchowość nadbałtyckich Słowian. Wykład In: Youtube [online]. 27.02.2007 [cit.2020-03-06]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VnFNfljcaXA. Kanál uživatele Miejska Biblioteka Publiczna w Szczecinie.

7) Kajkowski 2017

8) Erben 2011

9) DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. Praha: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-87-7. (Dále jen Dynda: 2019)

10) DYNDA, Jiří. Body and Corporeality in the Slavic Narratives about the Creation of Man [online]. [cit. 2020-03-07].

11) Deus Otiosus [online]. [cit. 2020-03-06]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/deus-otiosus

12) Dynda 2019

13) Z BOSAU, Helmold a Jan ZDICHYNEC. Kronika Slovanů. Dotisk 1. vyd. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0786-9.

14) TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-7465-253-0.

15) ŠEBETOVSKÁ, Michaela. Veles: Slovanské božstvo v komparativní perspektivě [online]. Praha, 2017 [cit. 2020-03-07]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/163119/. Bakalářská. Karlova univerzita, FIlozofická fakulta.

Komentáře